Momentka ze svatební noci

Určeno k přednesu, tedy vlastně poslechu, nikoli ke čtení.

Moje žena je položena. Tedy ona je položena právě proto, aby mi dokázala, že je celá žena. Máme svatební noc a má celá žena chce, abych jí dokázal, že i já jsem celý muž. Ba co víc, chce, abych jí dokázal, že jsem muž nejen celý, ale ocelový. Ale jak se tak na sebe dívám, o celém ani ocelovém muži nemůže být řeč. Maně mě napadá: Měl jsem se vůbec se svou - teď již jen napolo položenou ženou - ženit? Svedl jsem ji svést, ale teď jí nedokážu dokázat, že jsem celý muž. Jsem z toho celý zvadlý, jak se na celého muže patří. Když něco dělám, pak celým tělem. Teď zrovna celým tělem vadnu a mé ženě vadí, že s ní nedovádím a tak jí tu spíš vadím. Vlastně je to chudinka. Co jí teď zbývá? Ona nyje a já nenyji. Celý život - nebo alespoň půlku - mě bude mít za polomuže: za muže, co nemůže. Ale můžu já za to, že nemůžu? Nemůžu. Jsem snad nemehlo, co nikdy nemohlo? Ne, dnes se mi to stalo prvně. Snad je to tím, jak je má žena položena. Ano, položím ji do jiné polohy a to snad pomůže. Znovu vstane ocelový muž. Nebo alespoň kousek.

(13. 1. 2001)