Máme doma enfant terrible

Dnes ráno mě probudila ostrá bolest v oku. Když jsem ho otevřel, nalezl jsem v něm prst, na jehož konci se smála má osmnáctiměsíční dcera. Projevovala mi tak svou lásku a to, že si chce hrát.

Dětská hra takhle starého dítěte spočívá v tom, že dítě běhá po bytě s rukama nad hlavou, křičí a odráží se od nábytku jako pinballová kulička. Nakonec si najde něco k jídlu, například šrouby; strčí si je do pusy, snaží se je vyplivnout a nakonec se začne vztekat a rozbíjet věci. Myslím, že neexistuje věc, kterou by dítě neumělo rozbít, vylít nebo se o ni alespoň zranit. Když se vědci pokoušeli rozbít atom, byli by ušetřili miliardy dolarů, kdyby bývali dali atom na hraní malému dítěti.

Od dětí se my dospělí vůbec máme co učit – dokážou věci, nad kterými nestačíme žasnout. Zatímco my jsme se mnohdy dobrovolně zamkli do klece ze stereotypu a nudy, pro dítě je svět fascinujícím, nekonečným prostorem pro objevování a hru. Dítě se zajímá o sebemenší kamínek či klacíček, dokáže se ponořit do hry celou svou osobností, takže je pak často potřeba jeho osobnost ze hry zase vynořit, vykoupat, usušit a převléknout, neboť vypadá jako Jožin z bažin. Malé dítě také nerozlišuje mezi prací a hrou, ba dokonce nerozlišuje ani mezi hrou a jídlem: jednou rukou třeba rejdí namazaným chlebem po stěně a druhou k tomu zvolna přikusuje zvon na čištění odpadu.

Občas čtu rozhovory s různými umělci, kteří se stali rodiči. Všichni se shodují, že jejich potomek je zároveň jejich největším životním dílem. Naprosto s nimi souhlasím: i naše dcera je dílo. Zařadil bych ji někam mezi akční umění, abstrakci (barevné skvrny od jídla jsou všude), kubismus (hraje si s kostkami) a dekonstruktivismus (stále něco rozebírá a bourá). Nebojím se tvrdit, že jde o enfant terrible naší rodiny. Jsem na ni hrdý. Jistěže je občas složité s takovou osobností žít v jedné domácnosti. Na pocuchané nervy mi ale kamarádi doporučili zenovou meditaci nebo – nám kulturně bližší – tichou modlitbu. Zkusil jsem to: Otče náš, jenž jsi na nebesích, nehrabej se v tý zásuvce, posvěť se jméno tvé, Terezko, co jsem ti říkal, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi neseď, je studená! Chléb náš vezdejší dej – no tak, dej, už jsi měla sušenku! – nám dnes a odpusť nám naše viny – netrhej ty noviny – jakož i my odpouštíme našim viníkům – nekousej mě, nebo ti jednu plácnu – a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.

Dítě je prostě skutečným požehnáním, zejména pro fejetonistu. Když sedím nad klávesnicí a marně si lámu hlavu nad tím, co psát, přispěchá mi na pomoc a do oční bulvy mi vší silou láskyplně zaboří svůj prst.

Jan Flaška
au au au autor je otec

(červenec 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 15 (s diakritikou)

Odeslat