Litanie neznámého voříška

Musím se vám pochlubit: sláva mých fejetonů překročila hranice České republiky. Pravidelně totiž dostávám maily, ve kterých mi různí anglicky mluvící pisatelé nabízejí, že si u nich mohu lacino koupit titul z Oxfordu, Cambridge nebo libovolné jiné univerzity. Tak inteligentní a zkušený člověk, jako jsem já, by prý studiem jen ztrácel čas a diplom si tak jako tak zasloužím. Svůj dojem nepochybně získali četbou mých brilantních sloupků.

O to víc je mi líto, že stejný dojem nezískali čeští čtenáři; přestože svá moudra vnucuji veřejnosti už druhým rokem, nikdo po mně nechce podpis propiskou na pupík. Denně kontroluji schránku v očekávání pochvalného dopisu („Mé srdce zpívá a můj mozek je obalen blahem, když si čtu vaše parádní texty...“), ale nacházím jen složenky a letáky na výprodej koberců („Vaše srdce bude zpívat s našimi parádními koberci“). Na své fejetony jsem zatím dostal jen dvě reakce: jednu od pána, který se mi směje i s celou rodinou a pak tento mail: „Velmi se mi líbil Váš fejeton. Máme ve škole za ůkol ze slohu napsat fejeton, tak jsem se chtěla zeptat, jestli by jsem si ho mohla skopírovat a odevzdat. Předem děkuji za odpověď.“ – Odpověď: „Nemohla. Ale to, co děláte, by byl skvělý nápad na fejeton.“. S Pulitzerem se to srovnávat nedá, ale díky svým dvěma čtenářům jsem se na chvíli cítil jako novinář – hlídací pes demokracie.

Touha po slávě je vedle nutkání povznést lidstvo (v podobě několika náhodných Jihočechů, kteří to čtou) jediným důvodem, proč píšu. S mamonem nepočítám; na jeden článek padne až šest hodin rešerše tématu, psaní, přepisování, sebezpytování, úderů hlavou do stěny a nakonec psaní něčeho úplně jiného. Jelikož přitom dostávám zhruba desetník za písmenko, zařazuji se hodinovou mzdou kamsi mezi žížalu a dětské otroky. Přesto si jsem jist, že i mě brzo převálcuje dovoz ještě lacinějších fejetonů z Číny.

V klubu zneuznaných samozřejmě nejsem sám: po světě chodí miliony kuchařů, kteří nikdy neuslyší ódy, které zpívá váš žaludek na jejich jídla; desetitisíce úřednic, které vám nezištně prosekají cestu džunglí paragrafů navzdory vašemu otrávenému obličeji; tisíce řidičů autobusů, kteří vás bezpečně provezou peklem, zatímco vy slintáte na rameno spolucestujícímu. Je to tak – měl bych si víc všímat druhých a nezabývat se jen sám sebou. Jsem přece hlídací pes demokracie! Pravda, hlídací pes demokracie, který štěká, ale nekouše. Takový voříšek demokracie. Ale přesto: i ten nejposlednější voříšek přece potřebuje občas podrbat. Protože když ho nikdo nedrbe, vykompenzuje si to diplomem z Cambridge.

Jan Flaška
autor je prakticky anonymní

(červenec 2012)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 14 (s diakritikou)

Odeslat