Knedlíková etuda

Nedělní oběd, cinkání příborů, dojídání polévky.

Marie: „Péťo, kolik si dáš knedlíků?“

Petr: „Tři.“

Marie: „Jsou malý, dám ti šest. Luboši, kolik si dáš ty?“

Luboš: „Osm.“

Marie: „Jseš tlustej, dostaneš čtyři. A ty, Radku?“

Radek: „Jeden, mami.“

Marie: „Ty si děláš srandu.“

Radek: „Když řeknu tři, dáš mi šest, když řeknu osm, dáš mi čtyři, tak říkám jeden, protože chci pět.“

Marie: „Srandičky srandičky, to ti je podobný... Dám ti čtyři. A kolik knedlíků bude tatínek?“

Otec: „Maruško, já už nic nebudu, mně stačila ta polívka. Nějak mi není dobře, asi na mě něco leze.“

Marie: „To máš z toho, jak jsi včera lítal po zahradě jen v košili! Říkala jsem ti, vezmi si svetr, vezmi si bundu, ono to fouká, jenomže ty ne, ty musíš mít svou hlavu, radši bys umřel, než abys mě poslechnul! V týhle rodině už nikoho nezajímá, co si myslím, co chci, já jsem tu jen pro to vaření a uklízení, tady už mě nikdo ani neposlouchá! (po chvíli) Kolik že jsi chtěl těch knedlíků, tatínku?“

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 12 (s diakritikou)

Odeslat