Jděte hledat kořeny do Matky

Na člověka občas přijde takový ten pocit. Sedíte v křesle, vedle sebe knihovnu plnou nedočtených knih, na stolku dopitá káva, v kleci v rohu místnosti tiše smrdí morče a vy se ptáte: a tohle je jako všechno, co mi život dokáže nabídnout? A náhle pocítíte neodolatelnou touhu hodit si na záda batoh a vyrazit někam do dáli hledat sám sebe. (Když jsem to naposledy zkusil, došel jsem do nejbližšího nákupního centra, kde jsem našel výhodně zlevněnou vibrační brusku, a protože se mi nechtělo hledat sám sebe v dáli s výhodně zlevněnou vibrační bruskou v ruce, vrátil jsem se zase domů.)

Kde přesně ale hledat svou pravou prapodstatu? Lze v dnešním materiálně determinovaném světě ještě vůbec vypátrat efemérní kořeny vlastního lidství? Lze nahlédnout do svého nitra a pochopit, jaký je bazální fundament mého jáství? Takové a ještě chytřejší otázky mě v přítomnosti morčete napadaly, a dlouho jsem na ně nedokázal najít odpověď. Ta ke mně přišla náhle ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekal. Koukal jsem se zrovna na YouTube na nějaké video s radami, co dělat se šmejdskou vibrační bruskou, když se po prvním použití rozbije, a jakousi shodou náhod mi na displej naskočilo video, ve kterém to bylo. To všechno.

Bylo to takové to video, ve kterém dron s kamerou přelétá nad krajinou, prozářenou zlatavým sluncem, jehož hřejivé paprsky hladí třpytné vlnky v záhybech řek, které se co pradávné stezky klikatí něžným kobercem stromů; takové to video, ve kterém se divák jako čmelák zatetelí nad loukami, posetými pestrobarevnými drahokamy květů; ve kterém se jako orel proletí nad majestátnými horskými hřebeny, jejichž hrozivě ostré vrcholy se zarývají do hebkých peřin oblaků; takové to video, u kterého dron bzukavě nepoprdlává jako normální dron, ale vyluzuje mohutnou jímavou symfonickou hudbu k prasknutí nacpanou smyčci. Ten kratičký film, plný dechberoucích záběrů otevřené krajiny, toho zdánlivě nekonečného prostoru, na mě zapůsobil jako prozření, a to zejména proto, že byl jako prozření natočený. Tehdy jsem pochopil, že pokud chce člověk nahlédnout do svého nitra, nemůže jen tak sedět doma u kávy. Musí přestat čuchat morče, zvednout se z křesla a jít si koupit takovýhle dron.

Ne, vlastně ne. Musí vyrazit do přírody a poznat, že je s ní propojený. Vrátit se ke kořenům! Zažít přírodu na vlastní kůži!

Moderní člověk se totiž tváří, že s přírodou nemá nic společného. Netuší, kde se vzalo dřevo, ze kterého má vyrobený nábytek. Neví, jakou cestu musel podstoupit onen doušek křišťálově čisté vody, jímž spláchnul obsah záchodové mísy. Nemá ponětí, kde pramení všechna ta ropa, kterou má denně k obědu. Přírodu zná hlavně z katalogů cestovek a z katastrofických filmů, ve kterých je nelítostná a krutá a chrlí na člověka žraloky lidožrouty, hurikány, zemětřesení, tornáda, další žraloky, sopky, mráz, obří hmyz a v těch nejlepších filmech tohle všechno najednou.

Takže místo toho, aby přírodě projevoval alespoň nějaký základní respekt, bere si z ní několikanásobně víc, než je mu schopna poskytnout. Pak si z toho kolem sebe postaví hradby, v nichž zapomíná, že je to právě Matka Příroda, na níž závisí jeho život. Já vím – rodiče (tedy ani matku) si člověk nevybírá. A i když k ní můžete mít výhrady, mělo by být jakousi elementární slušností ji ctít a ne ji znásilňovat a rabovat.

Každopádně, základním předpokladem k tomu, aby člověk našel cestu sám k sobě, je poznání, že je nedílnou součástí Matky Přírody (dále jen „Matky“). K tomu vám nestačí videa z dronu na YouTube. Chcete-li ji poznat, musíte s Matkou strávit nějaký čas.

Asi nejjednodušší je dostat se do Matky autem. Poté, co zaplatíte celodenní parkovné 150 Kč a ve stánku do sebe natláskáte klobásu za devadesát, můžete konečně vyrazit do lůna Matky zpytovat svou nicotnou bezvýznamnost tváří v tvář jejímu tisíciletému majestátu. Kdybyste nad tou dechberoucí nádherou nedokázali stanout v úžasu tak nějak sami od sebe, napomohou vám k tomu všudypřítomné výukové plastové tabule s poučnými texty plnými neuvěřitelných zajímavostí („Dolerit se od bazaltů a gabrů liší mikroskopickou i makroskopickou texturou, jež je střednězrnná, většinou ofitická až intersticiární“), doplněné kvízy a fotkami ptáčků a zvířátek a veselými obrázky hříbečků s obličejem, cedule s určovacími klíči listů, dřevin, kamení a živočichů, šplhací lanové dráhy, přírodní hřiště, interaktivní didaktické zastávky a mapy, značky, šipky, naučné stezky, rozcestníky, zábavné herní prvky pro děti i dospělé, muzea pod širým nebem, půjčovny kol, rozhledny, dřevěné sochy a samorosty, cyklotrasy, adrenalinová zákoutí, vyhlídky s občerstvením atd. atp., prostě existuje tisíc a jeden způsob, jak se poučit a jak si to přímo v lůně Matky užít na plný koule. Když přitom na procházce lesem zakopnete, navrátíte se u toho přímo ke kořenům, a když si u toho na vás smlsnou komáři a klíšťata, uvidíte, jaké to je zažít přírodu na vlastní kůži.

Chcete-li ovšem zažít Matku nikoli z pohledu člověka, ale přiblížit se tomu, jak ji vnímají její každodenní obyvatelé – hmyz, ptáci, veverky – musíte zapomenout na všechny výše zmiňované atrakce. Pro vás je tu triumf v poznávání skutečné přírody: stezka korunami stromů s obřím tobogánem, bezbariérovým přístupem a pravidelnými koncerty. Díky ní můžete okusit, jak asi vidí les paraplegická veverka se zálibou v komorní hudbě a davech turistů.

No a kdyby vás tohle všechno souznění s přírodou moc vyčerpalo, můžete si vždycky odpočinout v nějakém wellness resortu poblíž. Ty nejkrásnější bývají přímo u vody, třeba na břehu Lipna. I tady si, samosebou, můžete dopřát pořádný kus Matky. Objednejte si na baru a pak s drinkem zaplujte do hotelového bazénu, odkud můžete naslouchat tichému ševelení okolních lesů nebo pozorovat třpyt vlnek na hladině přilehlé přehradní nádrže. A když budete mít štěstí, třeba zahlédnete i to, jak nad nimi přelétají vlaštovky, rackové, rorýsi a drony.

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu