Jak se stát umělcem

Dnešní doba si žádá kreativních lidí. Již za školní docházky jsou dítka infikována myšlenkou, že umělci jsou bytosti jaksi citlivější než člověk, a že někteří básníci svými básněmi trpí za celé lidstvo, jejich duše je utkaná z pavučiny a pozemské starosti, jakými jsou např. průjem nebo policisté, se jim vyhýbají, aby byly nahrazeny starostmi vyššími, např. tesknotou z ročního období nebo strachu z války. Leckterý jedinec se pak zatouží stát se také takovou bytostí a z výše svého uměleckého rozletu pak opovrhovat konkurenčními umělci, zbytkem materialisticky založeného lidstva a vůbec jinak dávat na odiv světu svou citlivou duši. Tento článek vám dá několik rad, jak vysněného cíle dosáhnout jednoduše a s minimem námahy.

Jak se stát výtvarným umělcem

Jistě si ještě dobře vzpomínáte na hodiny výtvarné výchovy, během nichž jste byli nuceni dokazovat vyučujícímu svou malířskou neschopnost. Práce většiny moderních malířů se od té vaší liší jen tím, že svou neschopnost ukazují celému světu na rozměrných plátnech v galeriích, které se za vystavování těch drzostí nezdráhají vybírat nenulovou částku (studenti, vojáci a důchodci platí polovic), popřípadě tím, že své výplody nabízejí za peníze, které lze využít daleko užitečnějším způsobem, například je dobrovolně poukázat daňovému úřadu, a požadované astronomické částky zdůvodňují tím, že když prodávají své dílo, je to, jako by prodávali kus vlastního srdce. Soudě podle díla, jejich elektrokardiogram musí být poměrně ošklivá čmáranice.

V dnešním výtvarném umění totiž nejde o to, zda umíte kreslit, malovat či sochat, natož pak, zda to umíte dobře, ale jaký postoj ke svým dílům zastáváte. Poučím vás příkladem:

Onehdy jsem šel kolem galerie a zahlédl uvnitř plátno, asi tak metr na metr a půl, celé bílé, jen uprostřed byla svislá čárka. Na plátně zprava byly čárky dvě, na levém se umělec nehodlal tolik namáhat a namaloval čárku opět jen jednu, ale vodorovně. Náhodný kolemjdoucí by usoudil, že do prázdného špajzu je pěknější podívaná, ovšem takový umělec o svém souhrnném díle (jde totiž o retrospektivní výstavu výtvarníkovy tvorby z posledních dvaceti let) napíše: „V celé mé tvorbě hraje klíčovou roli centrální téma vykořeněnosti a odcizení jedince v moderní společnosti. Ani ve vztazích s jinými lidmi dnes nenalézá člověk východisko z labyrintu sebezničující samoty. Veškerá svá témata se snažím podřídit dokonalé čistotě formy, která se usilovně snaží působit na diváka svou až tragickou atmosférou osamělosti.“ To, že je seskupení tak složitých myšlenek vyjádřeno plátnem, které připomíná obří účet za jedno vypité pivo, vysvětluje umělec tím, že se „snaží navázat na nejlepší tradice minimalistické malby“. Ačkoli lze uznat, že minimalistická malba existuje, není jisto, zda má nějaké tradice a jestli jsou tyto tradice nejlepší. Dále autor prohlašuje: „Nezbytnou součástí mých děl je jejich snaha překonat osamělost, kterou vyjadřují, navázáním intenzivní aktivní komunikace s divákem.“ Autor tím vyjádřil přání snad všech výtvarných umělců. Komunikace většinou spočívá v tom, že autor něco načmárá a divák pak před tím stojí a marně si láme hlavu nad tím, čeho je to symbol.

Jak je vidět, lze vystavit prakticky cokoli a nechat na divákovi, aby dílo správně pochopil. V dnešní době je daleko jednodušší být malířem než divákem. Aby mělo divákovo luštění nějakou tajenku, je třeba zastat k vytvořenému dílu několik rozličných postojů:

1) jde o vyjádření vykořeněnosti a odcizení jedince v moderním světě. Tuto myšlenku lze naroubovat vpodstatě na libovolné dílo, neboť dostatečně zkušený znalec, vycvičený moderním a postmoderním výtvarným uměním, už si ji v díle najde.

2) jde o vyjádření nejniternějších pocitů umělce, se kterými se divák buď může ztotožnit, nebo je odmítnout, případně se může za pomoci intenzivní komunikace pokusit interpretovat (čti: uhodnout), co to vlastně je, popřípadě není.

3) jde o abstraktní obraz, vytvořený jen za účelem krásna jako takového. Je pak opět na divákovi, aby v ohyzdné mazanici ono krásno našel.

4) jde o to, diváka šokovat. To není už tak snadné jako kdysi. Nahotu včetně detailů pohlavních orgánů případně vyobrazení orgánů samotných, bez přebytečného těla, už dávno nikdo nepovažuje za vulgární. V  galeriích už byly vystaveny pisoáry, hovězí dobytek rozříznutý vejpůl a naložený do lihu, hromady odpadků, výkaly a moč, sperma, živí nazí lidé, socha hlavy vytvořená ze zmrzlé lidské krve a v rámci akčního umění i lidé, pořezávající se před milovníky umění žiletkami a výtvarník, který stvořil dočasný umělecký artefakt tím, že strávil celý týden ve vaně, napuštěné vodou a tlejícími zvířecími vnitřnostmi. Šokovat je tedy obtížnější, než by se mohlo zdát. Zbývá už jen málo možností: návštěvníky galerie ve jménu umění střílet, nebo alespoň zraňovat či znásilňovat. Zejména v posledním případě tak lze spojit příjemné s užitečným (totiž erotickou zábavu s dosahováním vytčené mety být citlivou duší umělce).

Vidíte, že stát se poslem vizuálního umu není příliš náročné. Přesto však člověk, zejména začátečník, může udělat několik chyb. Uvádíme je zde, aby se jich poučený čtenář mohl vyvarovat. Chybou je:

Nakonec bych na vás ještě rád apeloval: pokud jste rozhodnuti následovat výše uvedených rad a stát se tak výtvarným umělcem, pospěšte si, než galerie, které postmoderní umělce vystavují, zajdou pro nedostatek zájmu nekulturních, tupých, ignorantských, materialisticky založených mas – pokud se je nerozhodne sponzorovat nějaký nekulturní, tupý, ignorantský, materialisticky založený, ale snobský zbohatlík.

Jak se stát básníkem

Klasičtí básníci mají proti klasickým malířům tu výhodu, že jsou vyučováni v povinném předmětu, zatímco malíři jsou odsunuti na vedlejší kolej nepovinné výtvarné výchovy. Ve vědomí lidu jsou tudíž jména básníků daleko živější než jména malířů, o nichž jakživ neslyšeli, zvlášť pokud se básník nějak pěkně jmenuje, například Antonín Sova nebo Karel Jebavý, což je shodou okolností jedna a tatáž osoba. Navíc i kulturní ignorant ví, že jakýsi Jiří Wolker psal pěkné básničky o poštovních schránkách, veselých lampách, černých slepotách a že se, mlád 24 let, uchrchlal k smrti, nebo že známý básník Petr Bezruč žil sto roků v šachtě a jedl tam chleba s uhlím.

Takový kulturní barbar se pak domnívá, že ač poezii nijak zvlášť nebaští, jakés takés trosky znalostí o ní ještě má a z hodin literatury si vzpomene i na některé z algoritmů správného rozpitvávání básně, metafor, symbolů a obrazů do ní básníkem vložených. Jen zběžné nahlédnutí do některé z moderních sbírek ho však odradí od zběžného nahlédnutí do jakýchkoli dalších. Narozdíl od malíře, jehož neschopnost malovat je kulturní barbar schopen odhalit na první pohled, nedbaje složitých komentářů umělcových k výtvoru, považuje básníka ještě stále za umělce, neboť tuší, že za tou haldou nesmyslů se musí skrývat nějaký význam, dovedně tam skrytý za barikádou dvojitých až trojitých jinotajů a několikanásobných symbolů.

Potíž s poezií je ta, že je daleko hůře srozumitelná než, dejme tomu, průměrný novinový článek, o televizních seriálech ani nemluvě. Básník či básnířka si dali tu práci, aby své složité myšlenky a nejsubtilnější odstíny svých pocitů zašifrovali do několika krátkých řádků pojmů buď zcela abstraktních nebo konkrétních, avšak nedávajících žádný smysl, ale už si nedali práci poskytnout p.t. laskavému čtenáři klíč k jejich rozluštění. Pokud si už nějaký nadšenec dá tu práci a pokusí se báseň i bez klíče dekódovat, nezřídka zjistí, že tajenka je stejně nesmyslný žvást jako báseň sama a že by byl udělal lépe, kdyby si místo sbírky básní koupil černou tlačenku a v ušetřeném čase ji snědl. Člověk se pak nestačí divit, proč básníci ztrácejí čas šifrováním myšlenek do básní, jež pak čtenář musí stejně pracně dešifrovat. Na otázku, proč takový umělec místo ztrácení času nad nesrozumitelnými básničkami nenapíše pořádný televizní seriál, který by pochopil každý idiot, básník většinou odpovídá, že má vnitřní nutkání. Člověk má často nutkání k lecčemu, např. někomu vrazit na veřejnosti pár facek, ale udrží se. Proč svá nutkání neudrží básníci lze vysvětlit snad jedině jejich slabou, éterickou povahou nebo snahou zakrýt tímto slovem fakt, že napsat pochopitelný televizní seriál je daleko těžší než plodit poezii.

Ovšem to už vás odrazuji od šlechetného záměru stát se citlivým básníkem, přičemž mým úkolem je vás naopak poučit, jak toho docílit. Takže:

1) V první řadě je třeba zvolit si vhodný umělecký pseudonym, zvláště pokud se vlastním jménem jmenujete např. Vasil Omrlý. Z pseudonymu musí být na první pohled znát, že jde o jméno krasoducha (příp. krasoduchny). Na uměleckém jménu často záleží, jak budou posuzovány vaše výtvory. Mezi vhodná jména patří např. Viola, Otmar, Inge a podobně.

2) Básně píšeme tím způsobem, že do krátkých řádků pod sebe píšeme co nás zrovna napadne nebo co kolem sebe vidíme. Následně vyškrtáme buď všechna příliš abstraktní slova nebo slova příliš konkrétní a řádky zamícháme. Autor má s tímto způsobem tvorby praktické zkušenosti a ukázalo se, že některým lidem se takto napsané básně líbí a dokonce v nich dokáží nalézt i myšlenky.
Jiným způsobem je vybrat libovolnou knihu s alespoň 66 stranami, vzít dvě házecí kostky a najednou jimi vrhnout. Po nalistování stránky, která nám na kostkách padne, házíme znovu a  určíme tak pořadí slova, které zapíšeme do své básně. Celkový počet slov v básni určíme též hodem kostek. (Bystřejší čtenáři si již povšimli, že jsem zde pouze popsal metodu velmi podobnou té, kterou začátkem 20. století používali dadaisté; zaručuji vám ovšem, že výsledné básně se nebudou nijak lišit od těch, o nichž někteří jejich současní autoři tvrdí, že je vymysleli hlavou.)

3) Je třeba se vystříhat jakékoli srozumitelnosti, nepochopitelnost je znakem kvality moderní poezie. Pokud napíšeme srozumitelnou báseň a někdo si ji náhodou přečte, budeme okamžitě osočeni z nevěrnosti poetické mlze a příklonu k vulgární próze.

4) Octneme-li se v situaci, že se nás někdo zeptá, co jsme tou básní chtěli říci, prohlásíme, že je to příliš intimní pro prozaický popis nebo že popisuje pocity vykořeněnosti a odcizení jedince v moderním světě.

Básně píšeme pokud možno ve společnosti jiných lidí. Jedině vzbuzením zvědavosti totiž dnes přilákáme k poezii čtenáře. Pokud je píšeme ve vhodné společnosti, je dokonce možné, že se jimi proslavíme a  budeme publikováni nějakým zapadlým nakladatelstvím s tím výsledkem, že na naši knihu veršů (a několik stovek dalších titulů poezie) bude několik let padat prach v  koutě intelektuálského knihkupectví. Nakonec naše dílo skončí svou životní pouť jako ležák v obchodě s levnými knihami, k dostání za symbolickou cenu 1 Kč.

Nutno ještě dodat, že vydavatelství moderní poezie zaslouženě trpí nedostatkem čtenářů, a tak padají jedno po druhém jak mouchy. Netřeba se však bát. Pokaždé se najde nějaký šílenec, vždy básník, který založí vlastní vydavatelství, aby si mohl publikovat vlastní poezii, a  rád vydá i několik stran básníka tak originálního a duchaplného, jako je on sám - totiž vás.

 

Jak se stát hudebníkem

Hudba nás obklopuje ze všech stran. Hudbu dělíme na vážnou a populární, takzvanou nejlepší (ať totiž přeladíme na jakoukoli rozhlasovou stanici, a ať tam hrají sebevětší děs, jde podle moderátorů vždy o nejlepší hudbu a nejlepší zábavu). Pokud se rozhodneme stát se hudebníkem, máme tedy dvě možnosti: chceme-li oslovit široký kruh posluchačů, volíme hudbu nejlepší, pokud chceme jen otravovat své sousedy, zvolíme hudbu ač klasickou, zato ale postmoderní.

Dáme-li přednost masové popularitě před uznáním několika kritiků, budeme potřebovat více peněz než umu. Postupujeme následovně:

1) Seženeme cca 300.000 Kč na nejnutnější vybavení.

2) Za peníze si koupíme počítač, program pro skládání taneční hudby a nějaké nahrávací zařízení.

3) V programu na skládání taneční hudby si vybereme jeden z nabízených automatických rytmů.

4) V programu na skládání taneční hudby si vybereme jeden z nabízených automatických doprovodů.

5) V programu na skládání taneční hudby si vybereme jednu z nabízených automatických melodií.

6) V programu na skládání taneční hudby zapneme funkci „Opakuj“.

7) Výsledek nahrajeme na pásek a s troufalým dopisem zašleme na adresu zavedeného hudebního nakladatelství.
 

Bažíme-li však po vyšších metách a ne jen po laciném zbohatnutí z peněz jiných, jedinou správnou volbou je hudba vážná. I zde je postup jednoduchý:

1) Jdeme na trh a zakoupíme zhruba 3000 jablek.

2) Jdeme do obchodu s tapetami a zakoupíme asi deset plechovek lepidla na tapety.

3) V hudebninách pořídíme cca 500 listů notového papíru.

4) Doma jablka opatrně vyloupeme a vyjmeme z nich jadérka.

5) Vezmeme 1 notový list, natřeme ho lepidlem na tapety a z výšky zhruba 1,5 metru ho posypeme hrstkou jablečných jadérek. Postup opakujeme pro všech 500 listů.

6) Jdeme do divadla a přemluvíme orchestr, aby nám skladbu z výsledných partitur zahrál.

Problémem v tomto postupu by mohlo být snad jedině přemlouvání orchestru, který by nám svým odmítnutím mohl celou tak náročnou práci zkazit. Naštěstí se nám jako možnost uměleckého vybití nabízí hudba konkrétní, tedy taková, která namísto hudebních nástrojů používá konkrétních zvuků reálného světa, a tu je schopen každý vytvořit a nahrát sám.

1) Pořídíme si nahrávací přístroj, instalujeme ho do svého bytu a zapneme.

2) Kopeme do nábytku, křičíme a vůbec se zvukově projevujeme tak, aby nás slyšel přístroj a sousedi.

3) Nahrajeme hudrující sousedy.

4) Když je páska plná, je skladba hotova.

Uvedená vážná hudba, a to ať postmoderní či konkrétní, zásadně vyjadřuje umělcovy pocity vykořeněnosti a odcizení jedince v moderním světě. Hudba populární nevyjadřuje nic.

Kromě tří uvedených návodů zbývá ještě poslední možnost, jak se stát hudebníkem: naučit se hrát na nějaký nástroj, ale je to obtížné, zdlouhavé a navíc je v tomto oboru obrovská konkurence. Ke všemu melodická, dobře zahraná hudba už nemá s uměním nic společného, protože jde jen o „dobře provedené řemeslo“ a „jednoduchou zábavu, která nenese žádnou hlubší myšlenku, například vyjádření pocitu vykořeněnosti a odcizení jedince v moderním světě“.

 

Rozhodnete-li se následovat všech mých rad, jako výsledek z vás bude všestranný moderní umělec, který bude obdivován když ne pro své dílo, pak alespoň pro svou nevídanou všestrannost. Dnešek nahrává novým Leonardům da Vinci přímo na ruku. Je třeba se připravit na to, že ač mezi prostým, nekulturním lidem budete stěží hledat alespoň špetku zájmu o vaše umění, lze vždy najít dostatek odborníků, kteří si vaše dílo prohlédnou, přečtou, poslechnou a vysvětlí vám, co jste jím, jako vykořeněný a odcizený jedinec, mysleli.

(1998)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 16 (s diakritikou)

Odeslat