Jak se správně pohádat a žehlit

Já nemít doma ženu, asi by mě ani nenapadlo se pohádat.

Na základě tohoto tvrzení mě většina mužů právě zařadila do kategorie „chlap, co setsakra ví, o čem mluví“, kdežto pro většinu žen jsem upadl do škatulky „hnusný trapný ubožák, který neví, o čem mluví“. Kdybych se vůči tomu byť jen mírně ohradil, tak by se se mnou většina žen chtěla pohádat; některé by mě možná i vyšouply s kufrem za dveře – a to přesto, že s nimi nesdílím domácnost. Prostě jen tak, ze zvyku.

Když si do Googlu zadáte „Jak se správně hádat“ (schválně to zkuste), najdete téměř výhradně samé stránky, určené ženám. Ženy si v nich radí, jak se konstruktivně hádat a jak zařídit, aby ve vztahu znovu zavládla harmonie. Jediný mužský magazín, který se tématem hádání vůbec zabývá, radí svému čtenáři: „Mlčky si sedněte proti ní a všechno, co na vás vyštěkne, si zapisujte. To ji zaručeně rozpálí do běla.“

My muži se mezi sebou prostě nehádáme. Upřesňujeme si stanoviska, hledáme řešení problému, občas si zaválčíme nebo uspořádáme nějakou tu genocidu, ale na hádku potřebujeme ženu. Běžné ženě se k odstartování hádky hodí i ta nejmalichernější záminka, například to, že její partner je totální kretén. Následná hádka mezi dvěma odlišnými pohlavími pak připomíná spíš dialog mezi dvěma odlišnými živočišnými druhy, například labradorským retrieverem a radiátorem ústředního topení. Ženy jsou na hádky biologicky mnohem lépe vybaveny než muži, mají totiž lepší dlouhodobou paměť a jsou schopné si vzpomenout i na věci, které muž dávno zapomněl nebo o nichž ví, že se vůbec nestaly, případně se staly, ale k ničemu nedošlo. Je štěstím nás mužů, že ženy mají většinou jen velmi mlhavou představu o období, než jsme s nimi začali žít. Já jsem jako dvouletý snědl skoro půlku mýdla a to je informace, kterou by spousta žen dokázala ještě po letech proměnit ve smrtící zbraň.

Jednou jsem se své ženě svěřil, jak moc nesnáším nekonečné telefonáty plné bezobsažného pindání, a ona si to vzala osobně a práskla mi s telefonem. Snažil jsem se jí vysvětlit, že v tom není nic osobního, protože je mi úplně jedno, jestli na druhém konci plácá nesmysly ona nebo pojišťovací agent, ale žena si mezitím vypnula telefon, vyjmula z něj baterii a odnesla ho do sklepa, kde ho zamkla do skříně s návnadou proti potkanům.

Na následnou hádku z očí do očí jsem byl dobře připravený. Z ženských magazínů jsem věděl, že nemám používat ironii a sarkasmus; bohužel jsem neuspěl ani s jinými jazykovými prostředky. Metafory narazily u mé ženy na zeď mlčení, s hyperbolou jsem to přehnal a když jsem vytasil synekdochu, zamkla se žena na záchodě, odkud jsem ji nedostal ani s pomocí jemných slovních hříček, které má tak ráda.

Naštěstí jsme oba rozumní dospělí lidé a hádky pro nás bývají hezkou příležitostí si jednou za čas popovídat. Seděli jsme tedy každý na jedné straně dveří od záchoda a povídali si až do setmění. Vyjasnili jsme si spoustu věcí: žena mi vytkla, že rád generalizuji jako všichni muži, zatímco já jí pozorně naslouchal (a dělal si u toho poznámky k fejetonu) a pak jí řekl, že je úplně stejná jako její matka – tedy že skvěle vaří a je milá a skromná. Když ze škvíry pod záchodovými dveřmi konečně začalo do mé temné chodby pronikat světlo, věděl jsem, že je vyhráno a že budeme moci celý spor definitivně spláchnout. Díky tomu dlouhému rozhovoru už teď vím, že moje žena potřebuje, abych jí vždy pozorně naslouchal. A že když na to zrovna někdy nemám náladu, stačí, abych jí to nějak jemně naznačil a pro jistotu ze sklepa uklidil všechen jed na potkany.

Jan Flaška
autor umí žehlit

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 13 (s diakritikou)

Odeslat