Hola hola, vzdělávací systém volá

Přichází nový školní rok a rozechvělí prvňáčci nedočkavě usedají do školních škamen, aby pocítili to, co generace a generace malých školáků před nimi: smrad školní jídelny. Naše školství se pak celé dlouhé roky snaží tenhle prvotní vjem rozptýlit a nahradit ho vědomostmi o komutativnosti a asociativnosti multiplikátorů (v druhé třídě v matematice), o valenčních vrstvách elektronů (v sedmé třídě v chemii) a o pohlavních orgánech (v první třídě z internetu).

Naše vzdělávací soustava má zkrátka malým školákům mnoho co nabídnout. Teoreticky by je měla i připravit na praktický život, prakticky je na něj ovšem nepřipraví ani teoreticky, což se projeví nejpozději ve chvíli, kdy je bývalý žák konfrontován s daňovým přiznáním a větami typu „Tiskopis slouží k podání řádného DAP, nebo opravného DAP, které je možno podat před uplynutím lhůty pro podání řádného DAP nebo dodatečného DAP (resp. opravného dodatečného DAP)“. Nejbystřejší žáci provedou větný rozbor takového souvětí a určí vedlejší věty přívlastkové; ti průměrnější využijí kolonky formuláře na piškvorky; třídní propadlíci si otevřou přívlastkové víno a daňové přiznání předají svému švýcarskému účetnímu; nevzdělavatelní asociálové to pak dotáhnou na ministerské úředníky a vymyslí daňová přiznání.

Zeptáte-li se žáků, jaké jsou jejich ambice, tak vám většina (nebo alespoň ti, co tu otázku pochopí), odpoví, že by chtěli být v životě úspěšní. Obávám se ale, že pro výchovu občanů, kteří mají v naší společnosti uspět, bychom museli poněkud pozměnit osnovy. Například v biologii by musel být kladen důraz na to, že krev není voda a v rodinné výchově by se děti dozvěděly, že poslední slovo má vždy kmotr. V matematice by se mohly naučit, že pokud se občas v životě nezatváří, že neumějí do pěti počítat, tak jim to někdo spočítá. V chemii by se probíraly jenom kyseliny, neboť zásady jsou v životě zbytečné. Čeština by budoucí elitu národa naučila používat pouze vybraná slova, ty nadanější pak i slovíčkařit, případně chytat za slovo. V anatomii by se pak žáci naučili leccos o činnosti důležitých orgánů a o tom, jak jich využívat. V tělocviku by se probíralo zejména šplhání a podlézání a v pěstitelkách zase to, jak správně sklízet ovoce cizí práce. No a ti, kteří by v uvedených předmětech propadali, by si alespoň mohli mezi spolužáky vybrat nějakého vhodného třídního nepřítele, obvinit ho ze všech svých selhání a o přestávce s ním rozpoutat třídní boj.

Mně by se tyhle znalosti určitě hodily, protože jsem to místo na úspěšného miliardáře dotáhl akorát tak na fejetonistu. Přitom když jsem chodil do školy, snažil jsem se do sebe natáhnout všechny předkládané vědomosti jako houba, takže na konci dne jsem se vždycky cítil jako taková ta křídou a špínou nasáklá věc, co v každé třídě tiše mokvá pod tabulí, a býval jsem z toho dost vyždímaný. Přesto si toho ze základoškolské látky už moc nepamatuji a dokonce mám třeba z přehledu denních motýlů dodnes noční můry. Kdybyste mě o půlnoci vzbudili, vychrlil bych ze sebe „být bydlit obyvatel byt topaz korund diamant“ a cítil bych se u toho, jako když mě někdo bičem mrská. Ve snech mne dodnes pronásledují anakoluty, což jsou, jak asi víte, psychicky narušení uprchlí vězňové – alespoň já si z jazykovědy vybavuji, že „anakoluty“ jsou „vyšinutí z vazby“.

Nedělám si iluze, že dnešní osnovy mají o mnoho blíže skutečnému životu než ty, které jsem si vytrpěl já. Přitom by občas stačilo málo: v matematice by se děti mohly naučit počítat s tím, že vypočítaví lidé bývají nevypočitatelní; učitel dějepisu by jim mohl zdůraznit, že ačkoli se války a genocidy v historii neustále opakují, opakování z nich rozhodně nedělá matky moudrosti. V literatuře by se žáci mohli dozvědět, že opravdu dobrá knížka se pozná tak, že má člověka přečteného dřív než on ji. Větné rozbory by šlo zase rozšířit o poznatek, že se člověk v životě občas dostane do situace, kdy jsou všechny věty vedlejší. A nikdo by nemusel mít zrovna mozek na anatomii, aby pochopil, že je sice fajn mít dobré srdce, bystrou hlavu i silný žaludek, ale když tyhle věci nefungují pohromadě, tak je vlastně nemocný nebo mrtvý.

Vím, že někteří lidé školu nenávidí; zejména ti, co jsou tzv. „školou povinní“, čímž myslím úplně všechny děti plus jejich učitele. V současnosti většinu povinné školní docházky charakterizuje oblíbený učitelský rozkaz „Nebavte se mi tu!“, což je vlastně explicitní vyjádření přání, aby se žáci v hodině nudili. Již delší dobu osvícená vyšší místa usilují o to, aby se tato smutná situace změnila. Dnem i nocí se ministerstvo školství snaží zlepšit náš vzdělávací systém pomocí směrnic, příkazů, testování, zákazů, vzdělávacích programů, školného, testování, přijímání zákonů, testování, státních maturit, rušení zákonů, rušení státních maturit, zavádění kvót, rušení školného, znovuzavádění státních maturit, testování, testování a testování a jen díky této dvacetileté mravenčí práci se mu povedlo něco jedinečného: stmelit učitelské sbory s jejich studenty v boji proti ministerstvu školství.

Ministerští úředníci patrně ještě nepřišli na to, že dobré školství tvoří hlavně dobří učitelé a že uzákonit dobré učitele je stejně marné jako se snažit oloupat ze všech lavic všechny žvýkačky. Kvalitní pedagogy totiž nenajdeme v odstavcích předpisů nebo v kolonkách výsledků autoevaluace. Poznáme je podle toho, že si z jejich hodin odneseme něco víc než jen puch houby na tabuli, vydýchaného vzduchu a zapařených cviček.

Což mi připomíná, že znám metodu, jak vybrat správného ministra školství. Měl by ho dělat jedině někdo, kdo dokáže svou osobností přebít dokonce i smrad školní jídelny.

Jan Flaška
autor je neúspěš-
ný natý itý ičitý

(srpen 2013)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 11 (s diakritikou)

Odeslat