Genderově nevyvážená domácnost

Patřím k lidem, kteří si myslí, že by ženy měly být zcela rovnoprávné mužům. Vadí mi rozdílné platy za stejnou práci, vadí mi posuzování žen na základě velikosti a objemu výstřihu (nic proti výstřihům), vadí mi rádobyvtipné harašení na pracovištích (nic proti pracovištím). I doma jsem zcela pro rovnoprávnost mezi mužem a ženou a třeba domácím pracím se nevyhýbám o nic víc, než se jim vyhýbá moje žena. V rámci genderové korektnosti se dokonce nebráním ani slovům jako chirurgyně, otorinolaryngoložka nebo hostka. Znějí sice trochu divně, ale ne o moc hůř než jiná slova, na která jsme si už zvykli – třeba vykomunikovat, rozklíčovat, pozitivní signál nebo genderová korektnost.

S hrůzou proto sleduji, jak si mé vlastní předškolní děti hrají zcela nevyváženě. Dcera, převlečená za vílu, připravuje měkoučké pelíšky pro svého růžového jednorožce, kdežto syn jí ty pelíšky rozjíždí plastovým buldozerem a na nic netušícího spinkajícího jednorožce útočí vrtačkou. Marně se snažím své děti přesvědčit, aby si našly nějakou genderově korektnější zábavu. Je vyčerpávající v rámci vyváženosti navlékat svého syna do princeznovských šatů a ukazovat mu, jak s pomocí barevného brčka vykouzlit poníkovi imaginární duhovou hřívu, a donutit ho tak, aby už v sobě konečně probudil citlivější, ženskou složku osobnosti. Je zbytečné přesvědčovat dcerku, že i klučičí hry mají něco do sebe. Posledně jsem ji dokonce rozplakal, když jsem jí vysvětlil, že každý malý kluk ví, že její opečovávané stádečko plastových koníků je ve skutečnosti tlupa zmutovaných mimozemských tyranosaurů, a zdecimoval ho vrtačkou.

A navíc mám obavy, že tohle je teprve začátek. Až začnou mé děti chodit do školy, čeká je genderově nekorektní masáž v podobě slabikářových básniček a vět typu „Máma mele maso“, „Táta má auto“ nebo „Ema má mísu“. Slabikáře jsou už pěkných pár let pod drobnohledem kritiků genderových stereotypů – a právem. Ty nevinně znějící větičky totiž ženám přisuzují ubohou, podřízenou pozici přecitlivělých kuchtiček a domácích putěk, kdežto muže automaticky pasují do rolí necitlivých, machisticky dominantních manipulátorů, kteří si sublimují své sexuální frustrace tím, že si koupí auto.

No dobře, možná trochu přeháním, ale je fakt, že tam ty stereotypy jsou. A neříkejte mi, že by pro děti nebyly přínosnější nějaké genderově neutrální fráze, například „Osel mele mosaz“, „Sele láme les“ nebo „Láma solí sliz“. Vždyť by takové věty malé čtenáře mnohem lépe připravily na život takový, jaký opravdu je: divný, absurdní a nesmyslný.

Vůbec nejhorším příkladem genderové nevyváženosti jsem ale nakonec svým dětem já sám. Nevlastním auto, nemám řidičák, takže když si někde nějaké půjčíme, musí ho řídit moje žena. Pokud jde o mísu, tak o tu se sice spravedlivě dělíme, ale občas zapomenu dát dolů prkýnko. A navíc jsem jediný, kdo v naší rodině pořád něco mele.

Jan Flaška / autor je matka mužského pohlaví

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 10

Odeslat