Cyklista

14. června

Mám příšernou radost! Právě jsem přijel na kole z obchodu, kde jsem si to kolo koupil! Konečně! Rozhodl jsem se, že si o svých cyklistických zážitcích povedu deník, abych viděl, jak se mi zlepšuje kondice.

Mé kolo je trekingový stroj, nechal jsem si ho vyšperkovat všemi těmi nejlepšími věcmi, co si člověk může představit. Je to fakt úžasné! Mám tam i tachoměr! Když jsem přijel z toho obchodu domů, bylo na něm 1,3 km!

Nenechal jsem kolo v kolárně, aby mi ho někdo neukradl, vynesl jsem si ho domů, do sedmého patra. Je fakt báječné, mám z něj takovou radost, že ho musím mít vedle sebe i přes noc! Už se těším, jak se na něm pořádně projedu!

1:00 v noci

Musel jsem dát kolo ven z postele, protože mě začalo tlačit. Mám ho teď vedle sebe u postele, není to úplně ono, ale když natáhnu ruku, můžu si ho ošahat skoro celé.

15. června

Snídám a koukám na kolo, co mi stojí vedle postele. Nádhera! Odpoledne zajedu za Vojtou – je to nadšený cyklista, tak se těším, jak se mu pochlubím. Přes kola je fakt odborník – ve sklepě jich má rozebraných asi šest.

Večer:

Když jsem šel do práce (bylo mi líto jet na kole), zašel jsem si trochu oklikou a krokoval si cestu od domova k prodejně kol. Naměřil jsem 1,4 km! Tachoměr ukazuje 1,3 km! Je možné, že lže? Budu muset znovu prostudovat manuál.

Odpoledne jsem jel k Vojtovi na novém kole, tachoměr naměřil 2,2 km, ale nedá se mu věřit. U Vojty jsme pak otáčením předního kola najeli ještě asi sedm kilometrů.

Vojta se mě nejdřív zeptal, jestli jsem kolotočář nebo bajker (to je prý jako cyklista). Pochválil mi rám, že to prý není nějaký šmejd, ale že se dá sehnat ještě lepší. Vysvětlil jsem mu, že na lepší nemám, a on řekl, že kdybych si na „stroj“ nekupoval všechny ty „sračičky pro dětičky“, ušetřil bych půlku peněz a mohl si koupit lehčí rám. Takhle že se prý na kole nikam nedostanu, když je těžké jak kráva, ale že prý ho stačí trochu vytuningovat a že to bude jezdit jako opravdový bajk.

Pomohl mi pak odmontovat pár těch věcí, co jsem na to koupil: zadní nosič i s taškami, pumpičku, pak košík vepředu na řidítka, zpětné zrcátko, taštičku s nářadím, melodickou houkačku, držák na láhev, blatníky a rádio. Vymohl jsem si, že si na něm nechám alespoň ten tachoměr. Nedokázal jsem všechny ty věci pobrat, tak jsem je nechal u Vojty.

Když jsem jel na kole domů, připadalo mi vážně takové lehčí. Už to nebylo sice to pohodlí, ale mělo takový jakoby švuňk. A navíc úplně přestalo drnčet.

18. června

Odendávat blatníky byla blbost. V dešti i po něm totiž kolo bez blatníků přenese všechnu vodu ze silnice skrz vaše oblečení až na kůži. Když člověk jede na kole do práce a má na sobě košili a sako, vypadá pak před kolegy hloupě.

Odpoledne jsem zajel jsem za Vojtou, aby mi vrátil blatníky. Prý ale mezitím všechno, co z kola odmontoval, prodal, a za peníze mi koupil lepší, aerodynamické sedlo. Spíš než jako sedlo vypadá jako děravá okurka. Namontovali jsme ho a hned jsem ho vyzkoušel (tachoměr ukazoval, že jsem ujel 0,2 km). Když jsem na kole jel, vzpomněl jsem si na podobný pocit, když jsem jako malý neměl co na sebe a musel jsem si půjčit od mladšího bráchy trenýrky, které se mi celý den pak zařezávaly. Vojta tvrdí, že si na aerodynamické sedlo zvyknu.

Pak začalo pršet, tak jsem nechal kolo u Vojty, aby neopršelo, a šel domů pěšky. Krokoval jsem to a vyšlo mi, že to je 2,1 km. Příště se vážně musím podívat, co s tím tachoměrem je, že ukazuje takové nesmysly.

19. června

Vojta za jediný den stihl prodat nejen tachoměr, ale i přední světlo, zadní světlo, stojánek a odrazky. Navíc už nemá ve sklepě šest rozebraných kol, ale sedm.

Zato mi koupil na kolo lepší šlapky. Jsou senzační! Jsou na ně takové speciální boty, které se do nich zacvaknou a tudíž z těch šlapek nesklouznou. Vojta tvrdí, že pak člověku připadá, že ke svému kolu jakoby přirostl – jedno tělo, jedna duše. Namítl jsem, že kolo má duše dvě, ale prý je to jen takový obrat.

Vojta pak kolo za chvilku zase sestavil (je fakt machr!) a já se na něm projel. Připadalo mi, že mám v zadku okurku a nové boty mi byly asi o dvě čísla menší, ale Vojta říkal, že to je normální, že všechno, co se kola týká, musí být přesně na míru bajkerovi a že kolo se musí správně vytuningovat, jinak nemá smysl na něm jezdit.

Když jsem odcházel, všiml jsem si u botníku, že Vojta má asi o dvě čísla menší boty než já.

Dojel jsem domů na kole. Vojta je fakt machr, poté, co mi vytuningoval to kolo, je jízda úplně jiný zážitek. Tachoměr ukazuje, že jsem dohromady najel už skoro deset kilometrů.

23:00

Došlo mi, proč je jízda na nově vytuningovaném kole úplně jiný zážitek než předtím: Vojta namontoval obráceně řidítka.

21. června

Byli jsme s Vojtou nakupovat cyklistické oblečení. Nakoupili jsme spoustu věcí z moiry, což je látka, která odvádí pot, takže uvnitř zůstává suchá. Je to super, schválně jsem to doma vyzkoušel; oblékl jsem se do moiry a na dvě hodinky se zavřel na záchodě s infrazářičem. Fakt jsem se nezpotil, je to zázrak.

Škoda, že nedělají pyžama z moiry!

22. června

Venku je pěkně vedro. Vojta říkal, že když se nechám ostříhat dohola, nebudu se tak potit a navíc to pomůže aerodynamice, když pojedu na kole.

23. června

Stal se mi v práci trapas. Jak jsme včera dlouho do noci s Vojtou rozebírali kolo, moc jsem toho nenaspal a usnul jsem v práci na stole a někdo mi počmáral lebku permanentní fixkou. Hloupé je, že jsem to nevěděl a v práci se kolegové tvářili jakoby nic. Všimnul jsem si toho až ve skleněných dveřích, když jsem odcházel ze spořitelny. Byl jsem tam žádat o půjčku, abych si mohl koupit lepší kolo, ale nedali mi ji.

24. června

Odpoledne jsme šli koupit do obchodu helmy. Sice mi helma připadá ještě míň aerodynamická než vlasy, ale na druhou stranu mi aspoň nebude vidět lebka. Ta fixa jde strašně špatně dolů, takže mi na lebce pořád prosvítá ten kosočtverec.

25. června

Rozebrali jsme s Vojtou odpružení na přední vidlici. Vojta tam stříkačkou stříkal nějaký olej a já mu přitom pomáhal. Začínám sám dělat do tuningu! Je super, že mám takového skvělého učitele jako je Vojta.

Když jsem jel domů na kole (měl jsem na sobě moiru, takže jsem se nezpotil), byl to úplně jiný pocit!

26. června

Stěží můžu psát. Když jsem při cestě do práce najížděl jsem na obrubník, úplně mi vypadlo přední kolo i s vidlicí a pěkně jsem si namlátil. Vojta říká, že jsem špatně smontoval to odpružení, ale já mám pocit, že to šrouboval on. Ruku do ohně bych za to ale nedal, ostatně ji mám zlomenou a nohu taky. Jsem hrozně unavený, jdu spát.

30. června

Vojta je fakt kamarád, chodí za mnou každý den do nemocnice a společně plánujeme, kam pojedeme na kolech, až budu zase fit.

Abych se lépe uzdravil, přinesl mi nějaké vitamíny, které mu dal kamarád doktor. Stály dost peněz, ale prý to hodně pomáhá na srůstání, takže jsem rád.

3. srpna

Konečně mi sundali sádru. Cítím se celý zesláblý jako moucha. Jak jsem celý měsíc ležel, tak mi na noze i na ruce zeslábly svaly; docela jsem za dobu té nemoci zhubl. Vojta mi přinesl nějaké kapsle, které prý používají kulturisti a jiní siláci, aby jim dobře narostly svaly; sehnal je zase od toho kamaráda doktora.

10. srpna

Už docela normálně chodím, mám jen jednu francouzskou hůl, chodím se dívat na kolo a těším se, jak se projedu.

Vojta mi mezitím radí, jak vyladit formu. Zatím tedy kulhám po zahradě, ale spát už chodím v moiře a na zahradu si beru helmu.

15. srpna

Konečně se mi povedlo zase usednout na kolo! Dělá mi to pořád obtíže, jezdím pomalu a noha i ruka mě pořád ještě bolí.

Vojta přišel s nějakými injekcemi, po kterých se má prý svalstvo rychleji regenerovat, píchá mi to do nohy a do ruky. Má to prý od toho známého doktora. Říká, že nejen kolo potřebuje tuning, že i člověku prospěje, když se matce přírodě trochu pomůže. Není nad to, když má člověk známosti na správných místech!

19. srpna

Svaly mi už rostou! Tam, kam mi Vojta píchá injekce, tedy na ruce a na noze, se mi udělaly takové velké boule, které nejdřív zrudly a pak zmodraly. Zatím to bolí, ale úplně cítím, jak zesiluji. Je skvělý pocit, vidět, jak mi tělo roste a sílí přímo před očima!

25. září

Učím se psát levou rukou, ale ještě mi to moc nejde. Pořád tu pravou jakoby cítím, i když mi ji amputovali už skoro před měsícem. Těším se, až se dostanu z nemocnice. Vojta byl na návštěvě u mě na pokoji v nemocnici a říkal, že je spousta sportovců, co mají taky jen jednu ruku a jednu nohu jako já, a jezdí na kole, dokonce prý mají i vlastní olympiádu.

20. října

Chodit s protézou nohy mi pořád dělá problémy, hlavně proto, že v protéze ruky neudržím hůl, takže se pořád kácím a padám. Vypadá to, že budu upoután na vozík.

Je mi z toho úplně nanic, sport a cyklistika – to pro mě býval život. Nedokážu si představit, že strávím život bez kola!

Jediný, kdo mě ještě drží nad vodou, je Vojta. Zatím mi na vozík dozadu přidělal spojler a na podvozek barevné neóny. Rád bych mu pomáhal, ale spíš na vozíku jen tak pasivně sedím. Vojta říká, ať se nebojím, že to všechno přijde, že zase budu aktivní. Prý to bude jízda jako nikdy předtím, jen co se vozík pořádně vytuninguje.


(2004, 2005)

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 12 (s diakritikou)

Odeslat