Co jsem vám to vlastně chtěl?

Daniel Tammet v roce 2004 dokázal zpaměti recitovat číslo pí na 22 514 desetinných míst, což mu trvalo pět hodin a devět minut. O jedenáct let později jsem si já nedokázal zapamatovat čtyřmístný PIN k telefonu a stejně jako Danielu Tammetovi mi trvalo pět hodin, než jsem ho našel v počítači, ke kterému jsem taky zapomněl heslo.

Je jednou z největších záhad světa, že si člověk není schopen zapamatovat hesla k vlastní kreditce nebo k emailu, zato si celý život pamatuje literární skvosty typu „Jezte sýry, jsou zdravé“, „Azurit najdeš všude tam, kde je krásně měkoučko“ nebo „Pomáhat a chránit“. Škoda, že jako hesla do počítače jsou tyhle slogany nepoužitelné, jelikož jsou příliš stupidní.

Na rozdíl od Daniela Tammeta mi dělá potíže zapamatovat si číslo pí alespoň na dvě desetinná místa. Kromě opravdu mizerné paměti na čísla mám taky příšernou paměť na jména – a tím myslím vlastní jména, podstatná jména, přídavná jména a zájmena. Díry ve vlastní paměti se proto snažím zaplácávat pomocí všudypřítomných papírků, zápisníčků a cancourů se šifrovanými vzkazy sobě samému: „Koupit gaffu / Vyměnit srdce za tračník / Slepit vílu / Plíseň!!!“

Docela to funguje, ale jednu věc tím stejně ošulit nejde. Myslím tím onu situaci, kdy se ke mně hrne někdo neznámý s vyceněnými zuby a já nemám nejmenší tušení, jak se jmenuje, kde jsme se viděli a jestli mě nechce pokousat. Ještě trapnější to začne být, když mě oslovuje „Bobánku“ a já přesto pořád netuším, o koho jde. Takový okamžik dokáží trumfnout jen dvě ještě trapnější věci: 1. když se mi totéž stane popáté se stejným člověkem, 2. když náš prezident promluví v televizi.

Pokud trpíte stejnou neschopností pamatovat si jména jako já, mám pro vás dobrou zprávu. Existuje jedna velmi jednoduchá mnemotechnická pomůcka, která vám pomůže si zapomenutá jména vybavit. Bohužel jsem ji zapomněl, takže se musíte zeptat jinde. Zato jsem si alespoň vzpomněl na jednoho svého známého (jeho jméno mi teď vypadlo), který má pro tyhle případy připravenou větu „Ty jo, člověče, kdy my jsme se viděli naposledy?“ Úspěšně ji používal do té doby, než dostal odpověď „Včera, celý odpoledne, ty vole!“ Od té doby žije v lesích a schovává se před lidmi.

Mám pocit, že poslední, co zbývá lidem, jako jsem já, je založit klub Anonymních sklerotiků. Akorát mám obavu, že bychom se nikdy nesetkali, protože bychom všichni zapomněli, kdy a kde máme schůzi – leda bychom si to všichni zašifrovali na cancoury.

Jo, málem bych zapomněl – ten PIN byl 1234.

Jan Flaška
autor je

Doporučte cizím lidem


Vnuťte to ostatním na Facebooku



Nahrajte si to do čtečky


Poslat si tenhle text do Kindlu

Napište mail autorovi

Váš e-mail (nebude publikován):


Předmět:


Zpráva:

Napište do kolonky slovem číslo 10

Odeslat